Teplákové komando na Torsäule
Při plánování nějakého skalního lezení v Alpách mě zaujala jižní stěna Torsäule. Tenhle parádní kopec se nachází v roztomilém malém pohoříčku Hochkönig.
Počasí našim plánům bohužel moc nepřálo, a tak po několika odložených odjezdech konečně přišel den D. Sobotním večerem uháníme po dálnici směr Salzburg vstříc vertikálnímu dobrodružství na vyhřátých vápencových plotnách. Cestu si krátíme filozofováním na různá témata. Stejně jsme ale vždycky skončili u ženských. Kolem jedné ráno už stoupáme serpentýnami z Mühlbachu k Arthurhausu, kde bude náš Base camp. Na parkovišti zalézáme do spacáku a myslíme na těch pět lišek, co jsme před chvílí potkali. Kamarád mi nedávno vyprávěl, jak ho takhle v Dolomitech kousla ta potvora do hlavy.
Ráno je azuro, v údolí se válí mlha, nálada v družstvu vynikající. Dvouhodinový nástup pod stěnu zvládáme celkem v pohodě, jen se nám nechce věřit, že tenhle krpál budeme muset absolvovat třikrát nahoru a dolů. Na rozlez a seznámení s materiálem vybíráme cestu Walking to the Sky. Podle průvodce jedna délka 8- jinak většinou 7 až 7+. Po rozlámanéým nástupu následují krásné pevné plotny. Jištění je tu na můj vkus celkem dost. Nejtěžší délka má být převislá spára, která nám zas tak těžká nepřišla. Asi za tři hodiny jsme na hřebeni, po kterém už lehce dosahujeme vrcholu. Na celém kopci jsme sami, je tu neskutečný klid. Chvíli si užíváme pohodu a krásné výhledy, ale naše další ambice nás ženou zpátky pod stěnu.
Náš hlavní cíl je Opera vertical obtížnosti 9-. Úžasná linie v monolitickém vápenci začínající převisem. Hladké plotny vypadají odspodu neprostupně. Máme dnes ještě chvíli čas, a tak jdeme zkusit první délku, která je nejtěžší. Třicet metrů převislého vytrvalostního lezení v zajímavě vrstvené skále. Mně se daří OS, Aleš to leze za mnou na druhém a piluje kroky pro zítřejší RP pokus. Se setměním jsme u chalupy kousek nad parkovištěm a dáváme si pivko.
Noci jsou už dost chladné a k ránu padá vydatná rosa, takže spaní pod širákem není úplně ono. Je tu další vlhké ráno a já se tenhle zájezd už podruhé probudil v louži. Doufáme, že to dneska vylezeme a ten pochod smrti absolvujeme naposledy. Pod nástupem jsme asi v devět. Svačina a hurá na věc. Aleš se neohroženě vrhá do první délky, která ho pouští hned na první pokus RP. S krátkou šestkovou délkou se nezdržuje a štanduje rovnou na druhém štandu.
Následuje plotna za 8, která, jak tušíme, bude asi oříškem. Chleba se láme asi deset metrů nad štandem. Nohy na tření a chyty skoro žádné. Po pár pádech se mi horko těžko podařilo vybojovat další nýt. Naším cílem je celou cestu vylézt RP. Vracím se tedy na štand a štěstí jde zkusit Aleš. Průběh je ale podobný. Na dost nepohodlném štandu přemýšlíme, kolik času máme na nacvičování. Naštěstí se mi hned druhým pokusem daří RP a jsem rád, že to tady nemusíme hoblovat jak nějakou sportovku.
Další délka je těžký traverz za 8-, kde Aleš parádně zabojoval a má to v kuse. Neolezené vápno nám hodně žere prsty a únava je znát čím dál více. Podle průvodce by se obtížnost s přibývajícími metry měla snižovat. Kvůli zvyšující se únavě jsme to ale moc nezaregistrovali. Celkově je to fantastické lezení v pevném vápenci, který drží "jak prase". Na vrchol se nám dolézat trojkovým terénem už nechce, tak frčíme dolů. Po šesti slaněních jsme pod nástupem.
Následuje obrovská radost, euforie, pivo, žrádlo, zase pivo… Lezení je prostě úžasný.
Díky, Aleši, za fajn výlet. Berg heil!
Fotky k článku najdete zde.