Podzimní Chamonix
Předpověď všech myslitelných meteoserverů pro alpinisty slibovala čtyři dny krásného počasí, a tak jsme poslední říjnový víkend s Honzou Leníčkem vyrazili do Chamonix. Přidávají se k nám i kluci z Českého Ráje - Majda a Pepa. Ohledně podmínek ve stěnách si moc jistí nejsme. Všichni jsme ale dlouho nikde nebyli, takže jsme řádně natěšení.
V pátek brzy ráno parkujeme naší dodávku v Chamonix u nádraží. Pár hodin spánku, zabalit krysy na pár dní a hurá na lanovku. Lanovkou na Midi jsem jel již po třetí, ale stále je to zážitek. Nahoře je opravdu azuro, jen trošku zima. Sestupujeme známou cestou po ostrém hřebínku na ledovec do sedla pod Midi, kde stavíme základní tábor. Majda s Pepou mají skutečný absťák, jejich stan je stále sbalený, ale kluci už jsou ve slavné Rebufatově cestě v jižní stěně Midi. Tím se nám vysvětluje, proč s sebou táhnou lezečky. Já jsem tuto cestu lezl před osmi lety, tak dávám klukům pár rad. S Honzou se jdeme podívat pod nástup cesty Modica-Noury, kterou máme v plánu na zítra. Vede ve východní stěně Mont Blanc du Tacul. Na ledovci je dost sněhu, takže nám cesta tam a zpátky trvá asi tři hodiny.
V sobotu vstáváme ve čtyři ráno. Vítr nám zafoukal včerejší stopy, takže zase prošlapáváme. Na nástupu začíná pomalu svítat. V první délce jsem nenašel štand, tak valíme současně. Trošku mě brzdí ledová stěnka s mixovým závěrem. Další čtyři délky vedou firnovým žlabem, část lezeme současně. Štandy už nacházíme. Na konci žlabu do nás už nemilosrdně pere sluníčko, tak jsme rádi, když se schováme v komíně. Z konce žlabu cesta pokračuje pěti délkami na vršek stěny. Jedná se převážně o ledové lezení. Každá délka je něčím zajímavá. Kolmý led zakončený převislou boulí, poté celá délka v tenkém ledu okořeněná několika mixy. V předposlední délce si užíváme legrace v převislém prašanu, ale to nejlepší je na závěr. Dvacet metrů v tenké glazurce. Naštěstí se to dá lézt částečně rozporem. Všechny délky se dají celkem slušně zajistit ve skále. Občas zavrtáme i něco do ledu. Štandy jsou většinou nerez. Z posledního štandu sjííždíme dolů. Po cca 1,5 hodině slaňování jsme u nástupu a u stanů jsme ještě za světla.
Další den se nám tak brzy vstávat nechce. Válíme se do devíti. Kolem nás proudí davy lezců na Triangle du Tacul. Majda s Pepou tam včera lezli cestu Goulotte des Allemands. Prý je to super a máme to taky zkusit. Nějací místňáci říkali, že za těchto podmínek je to za M6. No, aspoň bude zábava. Pod nátup je to příjemně blízko. Všichni chodí lézt nějaký led vpravo. V naší cestě je pouze jedna dvojka. První délka vede koutem s trochou ledu zakončeným zábavným převisem. Honza se ještě musí vrátit pro frienda, kterým jsem se snažil trefit batoh z prvního štandu, a už stoupá za mnou. Druhá délka je asi nejtěžší, ale vychází na Honzu. V tenké trhlince cepíny celkem drží, nohy jsou horší. Pouze malé lištičky. Naštěstí se to dá dobře zajistit. Třetí délka začíná ledovým koutem. Led po pár metrech končí a musí se přetraverzovat pod převísek, ze kterého vede spára. Chvíli nechápu, co tam mám s těmi cepíny dělat. Nakonec zbraně putují na sedák, sundávám rukavice a dál lezu pěkně po adršpašsku, na žábu. Po dvaceti metrech spárokoutem musím zbraně zase použít. Poslední délka je krátký mixový koutek za odměnu. Sestupujeme opět slaněním.
Pondělí je poslední den, kdy letos jede lanovka, takže to musíme zabalit i kdybychom nechtěli. Dvoudení procházku po Mer de Glace na sněžnicích si rád nechám ujít. A tak opouštíme sluncem zalité hory a vydáváme se vstříc běžnému životu v údolí.
Resumé
Mont Blanc du Tacul, cesta Modica-Noury, obtížnost TD+, led III 5+, 500m
Triangle du Tacul, cesta Goulotte des Allemands, obtížnost M6 (za běžných podmínek prý M1), 250m