Kavkazský deníček

13.08.2010 13:20

Nápad udělat výpravu na Kavkaz toto léto se zrodil již minulý rok. Z původně plánovaných čtyř lidí, kteří měli jet, jsem zůstal sám. Naštěstí jsem potkal stejně nadšeného (nebo praštěného) člověka jako já. Půl roku plánování a zařizování. Zdálo se to být všechno tak daleko, a teď to máme za sebou. Strávili jsme krásné tři týdny na Kavkazu v údolí Bezengi. Této části Kavkazu se také říká Malý Himaláj. To proto, že je zde většina Kavkazkých pětitisícovek. Našim cílem bylo vylézt na jednu z nich, Scharu. Se svými 5203 m je to třetí nevyšší hora na Kavkazu a nejvyšší hora Gruzie. Výstup se nám podařil cestou Cockin obtížnosti 5A ruské klasifikace za čtyři dny. Jako aklimatizační kopec jsme zvolili Ukju (4330m) v dolině Mižirgi.

 

17.7.

V sobotu ráno vstáváme nechutně brzy a s Pájou frčíme do Ruzyně, kde máme mít sraz s Honzou, na kterého skoro hodinu čekáme. Přebalování batohů tak, aby měly dvacet kilo, je docela zábavné. Nakonec mají oba 20,5 kg a příruční deset. To nám prochází. Po odbavení si musíme dát poslední české pivo. Let si užívám a těším na následující dny v horách. Pilot s námi dělá nad Moskvou nějaké výkruty. Nevím, jestli to je normální, když v letadle všichni ječí, ale chlápek, který sedí vedle nás, si v klidu čte noviny. Asi je na to zvyklý. Na letišti v Moskvě si musíme vystát dlouhou frontu na celní kontrolu. Máme asi dvě hodiny do odletu dalšího letadla. Když konečně přicházíme na řadu, paní policistka nás vyhazuje s tím, že nemáme jakési kartičky a ukazuje, kde se dají kartičky sehnat. Nejsou tam! Chvíli to řešíme, a pak vyplňujeme nějaké počmárané. Rozhodujeme se k nebezpečnému manévru, a to předběhnout celou frontu netrpělivých Rusů. Málem jsme dostali přes držku, ale prošlo to. Bereme bágly a snažíme se najít terminál, ze kterého máme letět. Taxikář říká, že je to dva kilometry daleko, a že nás tam odveze za tisíc rublů. Posíláme ho do háje. Nakonec zjišťujeme, že je to asi jen pět set metrů letištní halou. Přicházíme k odbavení. Jsou před námi dva lidi. Slečně to trvá hrozně dlouho. Když jsme přišli na řadu my, tak začala někam telefonovat, a pak nám jen oznámila, že odbavování skončilo, a že letět nemůžeme. Letí s námi i nějaká slečna na Elbrus. Ta nám dost pomohla, protože paní u přepážky neumí anglicky. Chvíli se tam hádáme, a pak si necháváme zavolat zástupkyni společnosti, se kterou letíme. Ta přichází pět minut před odletem. Někam volá, že na nás musí počkat a začíná nás odbavovat, a to dost rychle. Batohy nám ani neváží. Takže nakonec to vypadá tak, že bereme ty velké krysy s cepíny a utíkáme za slečnou přes všechny kontroly na letištní plochu. Narvat ten batoh do skeneru na příruční zavazadla bylo trošku těžší, ale podařilo se. Honzovi pípá nějaká samolepka na zádech. Paní to pečlivě zkoumá, zatímco pán za monitorem se směje, když vidí moje cepíny a mačky. Nikoho to ale nerozhodilo a s batohama nastupujeme do autobusu, kde už dobrých dvacet minut kvůli nám čekají cestující. Cítíme ty vražedné pohledy. V tom vedru jim čekání moc nezávidím. U letadla nám nařizují batohy hodit na asfalt. To se nám moc nechce, ale nedá se nic dělat. Ještě z okýnka vidíme, jak tam ty bágly leží. Poletí s námi? V Minerálních Vodách jsme kolem půl osmé večer. S batohy jsme se šťastně shledali a se slečnou jedoucí na Elbrus zase rozloučili. Před halou na nás čeká taxikář, který nás se svým UAZem doveze do tábora. Cesta trvá skoro šest hodin, ale utíká docela rychle. Poslední dvě hodiny stojí za to. Jedeme po polní cestě rozbité tak, že bych jí nesjel ani na kole.

 

18.7.

V táboře jsme v půl druhé ráno. Vítá nás sám ředitel tábora. Dnes nás nechá přespat na pokoji v ubytovně a od zítřka už jen ve stanu. Ráno s ním řešíme peníze a stavíme stan. Tři eura za den není vůbec špatná cena. Dají se zde vyměnit eura ve výhodném kurzu. Mistr Saratov, vedoucí horské služby, po nás chce přesný rozpis, co budeme tři týdny v táboře dělat. Tvrdí, že umí anglicky. Když na něj Honza spustí, tak se Saratov zarazí a domlouváme se na tom, že budeme mluvit rusky. Sepíšeme mu jen následující tři dny. Zbytek podle počasí a podmínek ve stěnách. Jak jsme zjistili, tyhle věci Rusové moc neřeší. Plán je zatím takový, že aklimatizačně vylezeme na Ukju a pak podle počasí zkusíme zdolat Scharu, což je náš hlavní cíl.

 

19.7.

Ráno balíme věci a stan. Kupujeme jídlo na tři dny a do depozitu dáváme nepotřebné věci. Vyrážíme do doliny Mižirgi, ale po špatné straně řeky, která se nedá přejít. V Kleslově průvodci je napsáno, že se má jít po levém břehu řeky. Myslel tím ale levou stranu doliny. Musíme se vrátit zpět do tábora a řeku přejít po mostě, který opravdu stojí za to. Vypadá, jako by měl každou chvíli spadnout. Již po správné straně stoupáme nahoru travnatými svahy. Je horko. Asi po hodině a půl odbočujeme do doliny Teplyj Ugol. Je tu malá chatka, která je pořád obsazená a ozývá se z ní řev a smích. Voda je kousek od ní v takové malé jeskyňce. Stavíme stan pod chatkou s pěknými výhledy na Pik Brno a hlavně na obrovskou severní stěnu Dychtau. Odpoledne spíme. Stejně prší. V noci nemůžeme spát. I tak jsme zaspali.

 

20.7.

Zaspali jsme! Je pět hodin. Rychle vaříme a balíme. Jdeme po pěšině. Míjíme budku KCP a pokračujeme po levém břehu ledovce Ukju. Je to pěkná pakárna. Chvíli skáčeme ze šutru na šutr a chvíli se zase boříme v šotolině. Občas se dá jít po ledovci, ale to zase hrozně klouže a mačky jsme pro jistotu nechali ve stanu. Z ledovce se jde suťovým svahem. Nejdřív po větších kamenech a v závěru po suti. Přicházíme do sedla, kde už svačí pár Rusů a člen horské služby, který má tuhle dolinu na povel. My se rozhodujeme zde všechno nechat. Bereme jen čokoládu a foťák. Lezeme opravdu hodně rozbitým hřebínkem. Předbíháme lanová družstva. Tenhle sólo styl mi docela vyhovuje. Člen horské služby vždy vyleze kousek, tam si sedne a buzeruje všechny, co lezou nahoru či dolů. Na nás kouká trošku divně. Na sólisty zde asi nejsou zvyklí. Lezení je ale opravdu lehké. Jeden úsek maximálně za 3-4. Na vrcholu jsme asi v jedenáct hodin. Je tu krásně. Výhledy taky pěkné. Čokoláda došla, takže musíme dolů. Sestup je stejnou cestou a kupodivu to jde lépe než nahoru. Ke stanu je to zase pěkný opruz. Šutry, šutry a zase šutry. Do večera se válíme ve stanu. Zajímavé zjištění je to, že zde i ve výšce 3200 m žijí dost divní a velcí pavouci. Jeden na mě útočil při kotvení stanu.

 

21.7.

Ráno balíme stan a mažeme dolů. V táboře jsme celkem rychle. Na oběd se nám nechce, a tak hledáme v Magazínu (tak se prý v Rusku říká potravinám), co by se dalo uklohnit. Našli jsme jen fazole v pěkně hnusné šťávě. Po uvaření ještě běžím pro kečup, díky kterému se to dá jíst. Přichází za námi nějaká slečna. Seznamujeme se, ale moc jí nerozumíme. Bohužel příprava oběda mě zajímá víc než slečna, a tak odchází. Honza mi to pak vyčítá, ale já měl vážně hlad. Odpoledne prší. Válíme se ve stanu. Knížka, křížovky atd. Večer jdeme do baru. Mají tu nějaké silné pivo. Po pěti máme dost. K jídlu si dáváme nějaký místní výtvor. Já bych to nazval „bublanina s paštikou“. K tomu ještě nějaké palačinky či co (říkají tomu chičiny).

 

22.7.

 

23.7.

Opět se probouzíme do deště. Naštěstí ale netrvá dlouho. Vidina toho, že se zase budeme celý den válet v kempu, nás děsí. Oba se shodujeme na tom, že musíme začít něco dělat, nebo se zblázníme. Rozhodujeme se pro přesun do Rakouského bivaku. Balíme obrovské krysy a ještě přidáváme spoustu jídla z Magazínu. Z výrazu prodavačky je nám jasné, že takovýhle nákup tam moc lidí nedělá. Nezapomněli jsme ani na mistra Saratovova, kterému musíme výstup nahlásit. Čekání na něj si zpestřujeme několika pivy. Nahlašujeme, že budeme asi deset dní pryč a pokusíme se v tomhle hnusným počasí vylézt na Scharu. Vyrážíme docela pozdě. Asi v půl druhé. Cesta vede po levé straně údolí. Je to taková příjemná pěšina s výhledy na ledovec Bezengi – největší ledovec na Kavkaze. Kocháme se pod tíhou obrovských batohu. Mají minimálně 35 kg. Vršky kopců se opět halí do mraků a u bivakovací plechovky Misses koš začíná pršet. Chvíli čekáme, ale déšť neustává. Spíše naopak. Přichází bouřka. Přespíme zde a zítra to dorazíme. Pršet přestává až v šest. Trávíme příjemný večer na louce asi sto metrů nad ledovcem. Společnost nám dělají dva kozlové s obrovskými rohy.

 

24.7.

Brzy ráno scházíme na ledovec. Visí tu lano. Přejdeme do půlky ledovce a snažíme se najít vyšlapanou cestu v suti. Je dost neznatelná a spíše i hledáme vlastní směr. Před námi se čím dál více otevírá pohled na Bezengijskou stěnu. Vršek stále halí mraky. Cestou potkáváme strašidlo. Nějaká babička si to štráduje proti nám. Má na sobě černou pláštěnku ovázanou šňůrou kolem pasu a na obličeji bílý hadr s dírama na oči. Divně se klátí. V jedné ruce má dřevěnou hůl a ve druhé nějakou tašku. Po chvíli zase potkáváme rodinku s dětmi. To jsou věci. Ze suti přecházíme na bílý, hrozně tvrdý led. Přeskakujeme a obcházíme trhliny. U Českého bivaku cesta stoupá suťovým svahem kolem vodopádů na morénu. Po ní jdeme pěšinou s krásnými výhledy na celou stěnu až do Rakouského bivaku. Jsou tu dva Rusové, kteří čekají na počasí. Dostali zprávu od Saratova, že přijdou dva Češi. Čekali nás už včera, tak o nás prý měli strach. Chtějí lézt na Jangi Tau.

 

25.7.

Čekáme na počasí. Stěna je stále v mracích. S námi tu jsou kromě Rusů ještě Poláci. Nahoře je prý hodně nového sněhu a zprávy o počasí také nejsou moc příznivé. Jdeme obhlédnou nástup do naší cesty. Večer přichází parta Ukrajinců v čele se sympatickou slečnou, která umí německy, takže si po dlouhé době můžu konečně s někým pokecat. Udělala nám výbornou kávu.

 

26.7.

Ráno je konečně krásně. Celá stěna je ozářená vycházejícím sluncem. Je to naprosto úchvatný pohled. Poprvé spatřujeme náš cíl, vrchol Schary. Ukrajinci se balí a jdou na trek kolem Selly jako aklimatizaci na Elbrus. Sella je zde takový oblíbený kopec pro svojí lehkou dostupnost. S porovnání s ostatními kopci je ale naprosto nepatrný. Vysoký je skoro jako Matterhorn. My se balíme také. Vyrážíme již známou stezkou pod severovýchodní hřeben Schary obtížnosti 5A (ruské klasifikace). Nepotřebné věci necháváme v budce horské služby. Traverzujeme svah a překračujeme východní rameno ledovce Bezengi. Pak následuje dost nepříjemné kličkování mezi séraky. Nejdříve sledujeme stopu Rusů, kteří tudy nedávno sestupovali. Pak se ale ztrácí a my si musíme razit vlastní. Přeskakujeme a oblézáme trhliny, až se dostáváme do slepé uličky. Máme dvě možnosti. Buď se vrátíme nebo vylezeme asi patnáctimetrový kolmý sérak. Volíme druhou variantu. Napětí ale nekončí, protože nevíme, jestli se z tohoto vysutého séraku dostaneme. Po pár přeskocích se nám to daří. Dostáváme se na svah, kterým občas prosviští nějaká ta lavinka. Svah nás dovede na podušku, míto našeho prvního bivaku. Celou dobu se brodíme v mokrém sněhu. Na podušce kopeme plošinu pro stan. Víčkem od ešusu to jde pomalu, ale asi po dvou hodinách máme solidní plácek na stan.

 

27.7.

Chceme vstávat ve tři, ale nějak se nám to nedaří. Vaříme čaj, snídáme. Balení zmrzlého stanu je trošku opruz, ale co se dá dělat. Sníh krásně nese, a tak se těšíme na nejtěžší pasáž cesty. Před námi je asi 600m mixového lezení v ledu a skále. Překonáváme odtrhovou trhlinu a zakusujeme naše zbraně do hrozně tvrdého ledu. Štandy jsou v dost pofiderních skobách. Často vrtáme šrouby. První dvě délky jsou spíše ledové. Pak následuje traverz, skalní komín a dalších pár mixových délek. Lezení nás pravdu baví. Celkem asi 13 délek na ledový hřebem, kde jsme v půl jedné. Honza zahodil šroub. Slunce pálí. Na hřebenu je částečně vyšlápnutá stopa od sestupivších Rusů. Honza má trošku krizovku a má toho asi dost. Kolem třetí hodiny přicházíme k místu, kde bivakovali čtyři Rusové. Vařím Honzovi polévky a chci jít dál. To ale není dobrý nápad, protože dál cesta pokračuje ostrými hřebínky, ze kterých padají na obě strany prudké svahy. Jsou dost natavené a Rusové před námi pár lavin utrhli. Rozhodujeme se pro bivak zde a zítra zkusit vylézt až na vrchol a zpět. Plošinu, kde spali čtyři Rusové, rozšiřujeme tak, abychom se tam oba vešli. Hold Rusové si na komfort moc nepotrpí. Slunce hřeje do devíti, takže si můžeme usušit boty. Je odtud již vidět Elbrus a skoro celý Kavkaz. Jsme ve výšce 4600 m. Za Dychtau zuří bouře. Hezčí výhled ze stanu jsem ještě nezažil.

 

28.8.

Vrcholový den! Budíme se ve dvě ráno. Bojím se otevřít stan a podívat se ven. Co když bude hnusně? Není! Měsíc ozařuje Bezingskou stěnu a je krásně jasno. Trvá nám docela dlouho, než se vyhrabeme ze stanu. Bereme jen nejnutnější věci. Jedno lano, vaření a jídlo. Hřebínek krásně umrzlý. Jdeme na patnáctimetrovém laně. Nevím jestli by to k něčemu bylo, ale máme tak větší jistotu. Věříme jeden druhému. První obtížnější pasáž je mixová stěnka. Honza ji tahá a dost v tom funí. Zahazuje při tom hůlku do Gruzie. Dále je už příjemnější hřebínek. Jde se mi krásně a východ slunce si opravdu užívám. V půl sedmé jsme v sedle pod Scharou Vostočnajou. Chvíli odpočíváme. Přelézáme odtrhovku a lezeme krásný svah. Následujících několik set metrů je snad ale za trest. Nekonečné traverzování na předních hrotech. Honza se v jednu chvíli rozhodl otestovat gruzijskou gravitaci. Uklouzla mu noha a v kotrmelcích nabírá rychlost. Zasekávám cepíny, co to jde, ale Honza po pár kotrmelcích jako zázrakem sám zastavuje. Je v pořádku, ale psychika dost utrpěla. V těchto končinách je šance na záchranu téměř nulová a jen zvrknutý kotník by měl fatální následky. Asi v půl desátý jsme v sedle pod hlavní vrcholem. Slunce se již opírá do svahu nad námi. Bereme jen jeden batoh a každý sám za sebe vyrážíme na vrchol. Svah je již dost natavený. Jdu první a stoupá se mi krásně. Závěrečné úseky jsou famózní. Otevírají se pohledy na centrální Kavkaz – Ušba, Elbrus atd. Chvíle na vrcholu si opravdu vychutnávám. Trošku níž svačíme a pak valíme tím hnusným svahem dolů. V sedle jsem si opravdu oddechl. Honza nemá vyhazovače na mačkách a sníh se mu na ně lepí. Vůbec mu to nezávidím. V sedle je hrozné vedro. Na hodinkách 30 stupňů. To mě v pěti tisících překvapuje. Pokračovat v sestupu za těchto podmínek by byla sebevražda. Čekáme tu asi 4 hodiny. Chvíli spíme, a pak vyndavám z lékárničky alufólii, abychom měli na čem sedět v tomhle rozbředlém sněhu. Luštíme křížovky a sudoku. Moc nám to v téhle výšce nemyslí. Na sestup vyrážíme, až když slunce zapadne za vrchol. Traverz Vostočnaji je ještě větší pakárna než ráno. Raději se snažíme všechno jistit. V osm jsme v sedle. Začíná se stmívat a přituhuje. Vaříme čaj a oblékáme na sebe všechno, co máme. Čekáme, až sníh pořádně zmrzne. I tak nám sestup ke stanu trvá hodně dlouho. V jednu ráno jsme ve stanu. Máme toho fakt dost. Honzovi při vaření čaje začaly pípat hodinky. Dvě hodiny. V tolik jsme včera vyráželi. Takže parádní čtyřiadvacetihodinovka. 

 

29.7.

Budíček v 6.30. Balení stanu nám zase trvá dlouho. Hřeben jde docela rychle, ale slanění se nedaří. Hned při prvním slanění se nám seká lano. Honza pro něj leze a pak dlouho hledá další štand. Štandy jsou většinou shnilé skoby a volné kameny. Asi při čtvrtém slanění se nám lano kouslo tak, že jsem po něm mohl bezpečně vyšplhat. Štand dělám z vlastních smyc na jiném, volném bloku. Pak už to jde lépe, až na to, že při přeskakování odrthovky jsem do ní celý spadl. Na podušce je sníh hrozně mokrý. Navazujeme se zase na krátké lano a mažeme dolů. Ze svahu nad námi každou chvíli padají laviny. Slézání rozbředlého ledopádu je opravdové peklo. Trhliny jsou více odtáté a je mnohem těžší je přeskakovat. Naštěstí vše proběhlo v pořádku a v pět hodin jsme v Rakouském bivaku. Překvapuje nás, že tu nikdo není. Spokojení usínáme v boudě.

 

30.7.

Sestup do tábora Bezengi. Batoh těžký, ledovec nekonečný. Šplháme opět na Misses-koš, protože ledovec je sice pěkný, ale nás už nějak omrzel. Cestou nám pár lidí gratuluje, že jsme vylezli na Scharu. Je to příjemné. Do kempu přicházíme odpoledne a první kroky vedou do hospody, kde jako naschvál nemají pivo. Dáváme si alespoň colu a pizzu. Poprvé za tenhle zájezd si dávám sprchu a je to opravdu příjemné. Potkáváme tu tři kluky z Čech. V hospodě je večer nějaký rozlučkový večírek a pořád nemají pivo. To přivezli až o půlnoci a je hrozně teplé.

Zbytek zájezdu se válíme v kempu a dost často navštěvujeme místní bar. Náš hlavní cíl jsme splnili a tak již nemáme žádné ambice. Potkáváme dva Slováky. Nepřiletěli jim batohy, tak tu na ně týden čekali. S půjčeným matrošem vylezli alespoň na Pik Brno. Chodíme lézt na skalky za kempem. Tři dny kempujeme a trekujeme po dolině Mižirgi a spřádáme plány na další zájezd. Že by severka Dychtau?

 

Fotky k článku najdete zde.